Přímá úměra

Dnes se sice podíváme do historie, ale nepůjdeme nijak hluboko. Jen pár roků zpět. Přesněji řečeno vrátíme se do roku 2015. Tehdy jsem absolvoval rozhovor s dominantem Alvaresem. A v tomto rozhovoru jsme řešili jeden z nejtěžších problémů, který způsobuje velké starosti snad každému „déčku“ bez ohledu na pohlaví. Tak se pohodlně usaďte a pojďme na to. Třeba se tím vyřeší tento problém i u vás.

Mimochodem, pokusím se zachovat strukturu rozhovoru. Takže kde je na začátku „A“, tak mluví Alvares a tam, kde je „F“, tak mluví moje maličkost.

Byl velice příjemný letní den. Teplota tak akorát a mírný větřík čechral holkám vlasy. Dodával jim tak vzezření kouzelných divoženek. Byl to přesně ten den, kdy se člověk rád usadí do venkovní kavárny přímo na náměstí a pozoruje turisty a lidi, kteří spěchají za svými sny. A když se navíc v té kavárně máte setkat se starým přítelem, je den ještě víc příjemný. Z mého zamyšlení nad využitím obsahu dekoltů letních šatů jsem byl vytržen prudkým brzděním vozidla. No, vozidla. Spíše šíleně obřího rodinného vozu ve stylu dodávky, a navíc v podivné fialovo-zelené barvě. Byl jsem si na 100% jist, že je to Alvares. A také se mi to vzápětí potvrdilo. Boční okýnko se svezlo dolů a ozvalo se zahalekání: „Nazdar ty starej prasáku. Zase čumíš ženským na prsa? A pro co jsi se rozhodl? Provazy nebo svorky?“ Byl to Alvares a jeho typické ántré, které uměl jen on.

Lehce jsem zakroutil hlavou a pousmál se. Rozhlédl jsem se po ostatních návštěvnících kavárny. Bylo zajímavé číst v jejich vyděšených pohledech, jak se snažili dělat, že neslyší, a jak zaujatě se dívají do svých šálků kávy. Alvares mezi tím opustil barevnou obludnost, které něžně říkal Julča a přisedl si ke mně.

F: „Hele, kde jsi vzal tu šílenou obludu, ve které jsi přijel?“ zeptal jsem se skepticky.

A: „To je důsledek přímé úměry.“ pravil s širokým úsměvem.

F: „Tak tohle mi budeš muset vysvětlit.“ prohodil jsem nechápavě

A: „Je to jednoduché. Vzpomínáš si, čím jsem jezdil tak před 8 lety?“

F: „To byl tuším ten malinkej kepl, něco jako Ford Ka.“ lovil jsem v paměti zapadlou vzpomínku.

A: „Přesně. A víš co je hlavní potíž malých aut? Je to kufr kámo. Kufr.“ pronesl vítězně.

F: „No ok. Občas vezmeš subinku v kufru na výlet za akcí, ale na to stačí kombík. Nepotřebuješ malý nákladní auto. Nebo mi chceš říci, že jako děláš výlety pro 10 a více subinek?“

A: „Už zase přemýšlíš blbě. Je fajn mít kufr na subinku. Ale to není hlavní důvod, proč mít takhle velké auto. Tím hlavním důvodem jsou přeci zavazadla. Už chápeš?“ a podíval se na mne, jako by čekal, že hned budu vědět o čem mluví. Nevěděl jsem.

A: „Představ si, že jedeš se subi na dovolenou. Co si s sebou zabalíš? A nemyslím tím čisté trenky, i když bez těch se taky neobejdeš“, a při své otázce významně povytáhl obočí.

F: „Samozřejmě si s sebou zabalím nějaké hračky. Respektive ty nejvíce oblíbené a používané“, kontroval jsem v domnění, že má odpověď je správná. Byla, ale jen částečně.

A: „Dobře tak já ti to upřesním. Jedeš se subi na zapadlou chalupu, kde daleko široko nikdo není. Jaké hračky si s sebou vezmeš?“ A při svém dotazu se usmál.

F: „Jasně. Už tě chápu. Vezmeš, co se dá, protože nevíš, co se zrovna bude hodit.“ Trošku se mi ulevilo, že mi to došlo. Evidentně jsem byl dnes lehce natvrdlý.

A: „Jo. Správně. Hele, čím déle v tom jedeš, tím víc věcí máš, a protože nejsi rigger, kterému stačí nějaký tlumok, tak holt vždy budeš řešit dilema, co sbalit. Vezmeš tohle a támhleto, jenže co když přijde čas na něco extra a ty to s sebou nebudeš mít? Tak to taky přibalíš. A za chvíli připomínáš stěhováka, kterému jsou 4 kufry málo. A tak prvně zvětšuješ kufry a v momentě, kdy to dotáhneš na 3 obří lodní kufry, tak zjistíš, že i kombík je moc malé auto. Ale ty věci s sebou nutně potřebuješ. Takže logicky pořídíš větší auto. A jak věci přibývají, zvětšuje se i auto. Protože vést hru a zábavu je na nás. Subi stačí provést nějakou provokaci a má vystaráno. Ale jsi to ty, kdo musí být na vše a vždy připraven. Takže doma prostě nic nechat nemůžeš. Tudíž se vracím ke své odpovědi. Mé auto je důsledek přímé úměry“, pronesl a byl svým proslovem evidentně potěšen.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nějak jsme na zahrádce zůstali sami. Nevím, jestli jsme ty lidi vyhnali my, ale najednou byli pryč. Mluvili jsme pak ještě o mnoha dalších věcech. A čas letěl jak splašený. A doba rozloučení přišla až příliš brzy.

Dnes nevím, kam Alvares zmizel. Dva roky po tomto setkání už se mi jej nikdy nepodařilo zkontaktovat. Ale jeho teorii přímé úměry jsem si vzal k srdci.

A co vy? Také řešíte dilema přímé úměry?

Sepsal váš Ferculi

Napsat komentář