TEn den…

Máme tu pátek. Den, kdy se někteří chystají na klidný víkend a někteří na další pracovní nasazení. Ať už to máte tak nebo onak či snad úplně jinak, pokusím se Vám alespoň dnešní den zpříjemnit výletem za horizont času a události. Výletem však poněkud netypickým a přesto doufám, že příjemným. Pohodlně se usaďte, uzměte si k sobě nějaký dobrý nápoj a můžeme začít….

Místnost byla celá potemnělá a jediná svítící lampička vytvářela jen malý světelný kruh, který stěží pojmul starou dřevěnou židli a naproti stojící křeslo, vše ostatní halila neproniknutelná tma…

Byla nervozní, krev jí bušila ve spáncích a myšlenky utíkaly jak zběsilé. Musí se uklidnit, pomalu dýchat, zastavit v hlavě ten kolotoč..musí se soustředit, ano musí. Začala provádět poslední kontrolu všeho co bylo nařízeno. Snad ji to uklidní. Bílá halenka, krátká tmavá sukně, boty s podpatkem, vlasy upravené, aby nikde volně nepoletovaly…vše ještě raději rukou urovnala, vše musí být perfektní, nesmí selhat. Je to její den, den o který tolik usilovala, o který se tolik snažila.

Soustředěně dýchala, rovnala si vše v hlavě a vracela se do doby před několika týdny, myslela na všechna ta setkání a rozhovory, kde vždy kladl přesné a cílené otázky. Na celý ten proces seznámení, který jí dával pocit jistoty, že on je pravý a vyvolený, kdy měla mnoho příležitostí poznat, jaký je…..

Tichou místností zazněly podrážky bot, pomalý soustředěný krok, s důrazem na každé došlápnutí a pak se vynořil v kruhu světla. Perfektně oblečený jako vždy, dokonale padnoucí oblek a lehce zachmuřený výraz ve tváři. Došel do prostoru mezi křeslo a židli. Položil na zem bílý šátek a na něj rozložil TO….to na co čekala, co si zoufale přála….

Počkala až se usadí do křesla, hluboký nádech…a učinila první krok. Byla však nervóznější než čekala a nohy nebyly tak pevné jak měly být. Klopýtla…Pohledem bleskově střelila směrem ke křeslu. Usmál se, lehce se usmál. Je to dobré. Nebere to jako chybu….došla až k židli. Pomalu a způsobně usedla. Nohy u sebe. Ruce položené na kolenou….Oči upřela na předmět, umístěný na bílém šátku.

Obojek. Vyrobený jen pro ni. Jeho rukama. Jako důkaz toho, jak si ji váží. Promluvil….Rozhodla jsi se pro mne. Rozhodla jsi se stát mou subinkou. Chceš-li své rozhodnutí zpečetit, pak mi přines svůj obojek. Pokud však stále váháš nebo jsi se rozhodla jinak, postav se a otoč se zády ke mne. Poklekla a po čtyřech se vydala k obojku. Uchopila jej do úst a pokračovala k němu. Pohladil ji a vzal si obojek…Od teď ti jej smím nandat a sejmout jen já..Je vyjádřením tvého závazku vůči mne. Je vyjádřením mého respektu vůči tobě. Nastane-li chvíle, kdy se budeš cítit mnou zklamána..sejmi jej a polož mi jej do ruky a já seznám, že jsem učinil chybu, kterou však lze napravit…Nastane-li chvíle, kdy by mne budeš chtít opustit..sejmi jej a hoď na zem k mým nohám…a já seznám, že odcházíš navždy..

Položila hlavu k němu do klína. Jeho mohutné ruce zapnuli obojek na její krk…byla jeho, jen jeho…stal se jejím Pánem a ona jeho vášní….

Tak takto nějak vypadal rituál přijmutí subinky do služby a získání obojku. Takto nějak to bylo za starých časů let osmdesátých….Snad Vám dnešní výlet do historie, přišel vhod a udělal den příjemnější…

V zaprášených dějinách se vrtal Váš Ferculi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *